Saroléa motocykly

Motto: „Nejsem Francouz, já jsem BELGIČAN...“
Hercule Poirot

Saroléa 22F a Vojtěch Švarc

Saroléa??? Neznám... Patrně se takto udiveně bude tázat nejeden čtenář. Intelektuálně zaměření jedinci si možná vybaví Charlese Saroleu, belgického filozofa a přítele TGM. To je však pouhá shoda jmen a tématicky zcela někde jinde. Nás bude zajímat pan Joseph Saroléa, zakladatel zbrojovky téhož jména, která se již na počátku dvacátého století proslavila výrobou motocyklů.

Továrna Saroléa, založená roku 1850, patřila mezi průkopníky belgického i světového motocyklového průmyslu. Vznikla původně jako zbrojovka, ale koncem 19. století zahájila výrobu jízdních kol, kterou od roku 1901 doplnila motocykly vlastní konstrukce. Jejich motory byly od počátku natolik dokonalé, že je dodávali mnohým jiným výrobcům, vč. anglických. Motocykly Saroléa se vždy vyznačovaly zdravým konservatismem, skloubeným s nejmodernější technikou. Výrobní sortiment se specializoval výhradně na jednoválcové stroje, na nichž je patrná technologická vývojová kontinuita. Výjimku tvoří dva dvouválcové typy. Jeden z počátků výroby jako konkurence čtyřválcům FN, druhý z padesátých let, jako labutí píseň značky, marně se snažící čelit konkurenci anglických strojů. Je s podivem, jak velmi málo se zachovalo strojů Saroléa, když např. koncem dvacátých let byly šestou nejprodávanější značkou na čsl. trhu. Továrna vyráběla, krom motocyklů a velocipédů, také letecké motory, obchodní tříkolky nebo vojenské speciální sidecarové kombinace. Značných úspěchů dosáhla značka Saroléa i na sportovním poli. Firma, tak jako mnohé jiné, zanikla roku 1960 v důsledku poválečné motocyklové krize.

Sarolea moto

Továrna Saroléa  Saroléa 24U
Saroléa 24U  Saroléa 25M a Vojtěch Švarc

Jak jsem se k motocyklům Saroléa dostal já? Nu, to budeme muset jít v čase hodně zpět. V dávných dobách, kdy vůz Škoda 100 byl nedostižným ideálem každého socialisticky smýšlejícího řidiče, navštívil můj otec jednoho starého pána, nabízejícího cosi na inzerát. Slovo dalo slovo a ukázalo se, že pán se jmenuje Jan Formánek, který po svém bratru Jiřím přebral roku 1929 zastoupení značek Saroléa a Velocette a provozoval jej až do jednoho trudného zimního dne, kdy mrazem vše zrudlo. Leč i po čtvrt století měl stále přehled o svých bývalých ovečkách, a když prý si táta hraje s těmi starými auty, nechtěl by i motocykl? Pravda, táta moc na motorky nebyl, ale vložila se do toho máma, a že ona by na mašině jezdit chtěla. Pak už to mělo klasický průběh - z jedné saroléa byly zakrátko tři, nebo dokonce čtyři.

Saroléa 25M a Vojtěch Švarc  Saroléa 25M
Saroléa 25M  Saroléa 25M

Saroléa 24U

Zrenovovat se povedlo pouze jeden a půl stroje. Ten jeden, to byl fantastický typ 24U, vrchová pětistovka Super Sport, se dvěma výfuky, senzace roku 1929. Dochoval se ve vzácně původním a hlavně kompletním stavu. Dnes bychom takový motocykl jen přeleštili Tempem, ale tehdy byla jiná doba a jiný pohled na veterány. Musely mít perfektní lak a chrom. A tak se jich dostalo i tomuto půllitru. Když bylo vše hotovo, poněkud se změnila situace u nás doma a z ježdění na motorce jaksi sešlo. Vše s méně než čtyřmi koly šlo postupně z domu. Nikoho vůbec nenapadlo, že ten malý chlapeček jednou vyroste a třeba by si rád zajezdil na motocyklu. Ach jo... Nejvíc mne mrzí ten Super Sport 24U. Taková krásná mašina! Táta ji prodal do NTM. Když si představím, jak jsem tuhle „Sardel“ mohl mít v garáži, s láskou o ni pečovat a svižně ji prohánět... Škoda slov!

Saroléa 25M

Tím napůl zrenovovaným motocyklem Saroléa byl typ 25M, nejslabší a „nejobyčejnější“ ze všech, které u nás doma přebývaly. Spodová třistapadesátka, „prvotřídní stroj pro trvalé, každodenní použití“, z roku 1928. Když jsem zkraje devadesátých let proháněl motokola (viz sekce Cúcciolo), seznal jsem, že by to na delší cestování přeci jen chtělo dospělý stroj. Protože jsem měl v hlavě odmalička zakódováno „motocykl = Saroléa“, začal jsem se pídit po osudech „našich“ motorek. Všechny byly beznadějně nedostupné, až na tu malinkatou třiapůlku. Měl jsem docela kliku, protože majitel se ji zrovna rozhodl vyvézt do Reichu. Jak se tehdy často stávalo, zaslepila jej vidina Říšské Marky. Jistě, prodá mi ten motocykl, ale za cenu obvyklou na západních trzích. A ovšem za tvrdé! Psal se rok 1992, já zrovna kroutil civilku a vycházelo mi štědré „kapesné“ od nemocnice tak na desetikorunu na den. Už ani nevím, co všechno jsem prodal. Padlo motokolo Sachs, pak spoření, které mně celý život platila mamka, a ještě jsem musel něco přidat. Ale když se dnes dívám zpět, vážně nechápu, jak jsem ty prachy dokázal dát dohromady. Byly prázdniny, kurz vylétl k nebesům a já odevzdaně vstoupil do wechselstube. Pár dní poté jsem se stal hrdým majitelem motocyklu Saroléa 25M.

Intermezzo: Co je to motocykl?

Stroj byl samozřejmě v takovém stavu, v jakém jej táta před nějakými patnácti dvaceti lety prodal. Jediné co se změnilo byla cena. V záchvatu prvotního nadšení jsem motorku nějak poskládal a netrvalo dlouho, brázdil jsem důstojně české silnice. Zároveň jsem začal pátrat po historii značky Saroléa, po jejím zastoupení u nás a vůbec se zajímat o vše, co s ní souvisí. Což bylo poměrně těžké, neboť dostupných informací je u nás žalostně málo. Co jsem však zjistil velmi záhy, byl fakt, že „Sardel“ nutně potřebuje ozdravnou kůru. Také ji někdy kolem roku 1996 dostala. (Mimochodem, přezdívka „Sardel“, odvozeno pochopitelně od Saroléa, se nabízela sama. Bylo pro mne milým překvapením, když jsem později v dobovém tisku našel stejné lidové pojmenování pro tyto motocykly, společně s druhou variantou „Sára“) Renovace nevydržela dlouho. 8. 8. 1998 v 18:00 (proklaté osmičky...) mne kousek od domova, při cestě ze závodu Kutná Hora - Kaňk, sestřelil mladý smělý idiot© na chopperu Yamaha. Od té doby vím, že nejhorší není srážka s blbcem, leč srážka s blbcem na yamaze. Já se plazil čtrnáct dní po chirurgii, ale „Sardel“ se z toho vzpamatovala až po dvou letech.

Saroléa 22F

Saroléa 22F

V roce 2003 mně byla třistapadesátka „malá“ a já se začal poohlížet po půllitru. Samozřejmě, chtěl jsem především 24U, ale vždy jsem také pokukoval po posledních řemenových modelech z počátku dvacátých let. Super Sporty byly zrovna beznadějně vyprodány a kdy přijde další zboží je stále ve hvězdách, ale na jaře 2004 jsem objevil v jižních Čechách vrak něčeho o pár let staršího. Dlouho jsem váhal, zda vůbec takovou výzvu přijmout, ale nakonec ctižádost zvítězila. Co jsem přivezl domů, nebylo vůbec jasné. Tedy, poznal jsem ovšem, že se jedná o „moji“ značku, ale jaký typ...? Po odstranění všeho nepatřičného z těch pár žalostných kousků železa nezbylo už takřka nic a já se ponořil do studia svého archivu, který za ty roky celkem slušně narostl. Po vynoření jsem šťastně oznámil světu, že náhoda tomu chtěla a já se stal majitelem řemenového motocyklu.

Jelikož bylo od prvního okamžiku jasné, že renovace téhle „Sardele“ bude poněkud náročná - a to jak stran práce, tak bohužel i financí - rozhodl jsem se, s těžkým srdcem, že třistapadesátka musí změnit majitele. Kamarád si tou dobou postavil malé soukromé museum a tlačil na mne, ať mu ji prodám. Vypadalo to jako docela dobrý nápad, a tak jsem jeho nátlaku podlehl. Bohužel, asi za půl roku ji prodal zase dál, což mne docela mrzí.

Saroléa 22F vrak  Saroléa 22F
Saroléa 22F  Saroléa 22F

V roce 2002 jsem dostavěl z vraku BSA r. v. 1929 a zařekl se, že už žádnou trosku domů nechci. Pročež tu teď byla ta největší zoufalost, jaká se dala sehnat! Při vší skromnosti, jsem si takřka jist, že ten motocykl čekal na mne. Myslím, že jen já měl ty znalosti, abych věděl, jak vlastně má vypadat a byl natolik úchylný, abych se do tak šíleného experimentu pustil. V tom úsilí mně pomohla i jedna sázka. Tou dobou nás bylo víc, kteří jsme si pořídili něco „nového starého“. Abychom podpořili svoji motivaci k dokončení renovace, vsadilo se nás asi deset, že koncem října 2005, na ukončení sezóny v Solvayových lomech, přijedeme se svými čerstvě zrenovovanými stroji. Myšlenka bezesporu vynikající, drobný problém vidím v tom, co bylo penále za nesplnění závazku. Láhev dvanáctileté whisky. Mám neblahé tušení, že prohra byla pro ostatní větším lákadlem. Nakonec jsem byl jediný, kdo (sice s odřenýma ušima) svému slovu dostál. Většího uznání by zřejmě došlo, kdybych místo s motocyklem přijel s flaškou. Leč i tak jich tam byla desítka a do půl hodiny po vyhlášení výsledků byli všichni na šrot, o což jim patrně stejně šlo v prvé řadě.

Reklama Saroléa  Saroléa 22F katalog

S trochou nostalgie a slzou v oku vzpomínám na „malou Sardel“, ale nelituji, že jsem ji nahradil „řemenovou“. Jezdí přímo excelentně. Dlouhozdvihová pětsetpadesátka má značně pružný kultivovaný chod a velkou sílu v tahu. Umí jet tak, že lze počítat jednotlivé výbuchy, ale když ji „otevřu“, pěkně se vrtí. Úžasný je pohon řemenem. Nikdy jsem neměl tu čest jezdit s řemenovým motocyklem a náramně mile mne překvapil měkkým záběrem. Začínám si myslet, zda přechod na řetěz nebyl krok zpět. Ale představa takové dvou set koňové Desmosedici s pohonem klínovým řemínkem... Horší je to s brzdami. O žertovném zařízení vepředu se vůbec nedá mluvit jako o brzdě a špalík vzadu také nic moc. Zkoušel jsem různé materiály, jenže stále nejsem spokojen. Sice již vykazuje činnost vzdáleně připomínající brždění, leč k prudkému „šlajfování“ má stále daleko. Leč přiznejme si, že tehdy úsilí konstruktérů vedlo spíše k tomu, aby motocykl jel, než aby se dal zastavit. Nějaký ten strom se vždy našel. Možná jen na brzdy kladu moc náročné moderní požadavky.

Intermezzo II: Motorkářský fejeton (podzimní)

Rovněž výborné je mazání. Kompletní olejové hospodářství čitá jednu pumpičku a jednu trubičku. Pravda, má ještě „nadstandardní výbavu“ v podobě kontrolního kapátka, kterým se dá trochu regulovat průtok oleje. Celá legrace spočívá v tom, že na každých pět kilometrů by mělo připadnout jedno zmáčknutí pumpičky. Ale odhadněte pět kilometrů! Když se bude mazat méně, hrozí samozřejmě zadření, když více, lítá z motoru olej na všechny strany.

Saroléa 22F byl posledním modelem poháněným řemenem. Od roku 1919 se sportovní pětistovky i turistické 550 vyráběly rovněž s celořetězovým pohonem. Řetězy byly v té době značně drahé a také se často trhaly. Proto dlouho mnozí zákazníci upřednostňovali levnější řemenové provedení. V roce 1923 zřídil ing. Jiří Formánek generální zastoupení Saroléa pro ČSR a pochopitelně zpočátku nabízel především levnější, tou dobou již výběhové typy motocyklů.

O bližším osudu tohoto konkrétního stroje není nic známo. Dle výrobního čísla byl patrně vyroben až na podzim roku 1923. Nakonec skončil značně zubožený ve starém železe. Zachránil jej jeden jihočeský sběratel, jemuž se však nedostávalo sil na renovaci, a tak mi na jaře roku 2004 vrak prodal.

Kinematografický záznam ze stíhací jízdy „Ovál“ 8. 8. 2009

Reportáž jest na Motorkářích.cz

Fotografie od pana Menšíka pěkně zachycuje fotoaparát ukurtovaný starou duší na nádrži. Nic složitého...

Saroléa 22F

Ve svižnějším thempu: „Ovál“ 14. 7. 2012

Fotografie z vydařeného závodu jsou v galerii

„Sardel“ se rovněž osvědčila jako svatební vozidlo

Fotografie ze svatby jsou v galerii

Saroléa 33T

Na jaře 2013 jsem pořídil Saroléa 33T, 600 ccm SV z roku 1933, v poněkud instantní formě. Bohužel, motocykl byl napaden renovátorem - kutilem. Pokusil jsem se zachovat originalitu jak to jen šlo a ty nesmyslně „orenovované“ díly vrátit do (umělé) patiny.

Zcela rozebraná šetistovka Saroléa 33T se objevila koncem února na Aukru. Nedokáži přesně popsat onen pocit, který se mne zmocnil poté, co jsem uviděl inzertní fotografie motocyklu. Hned jsem věděl, že už se dlouho známe. Jistě budu reinkarnací původního majitele, uvěřil bych být buddhistou. Tím sice nejsem, přesto bylo pro mne otázkou cti a morální povinností aukci vyhrát. Byl to tuhý boj, ale povedlo se. Musím zde poděkovat své choti, která nejenže „neprudila“, nýbrž mě dokonce nabádala, abych se nebál přihazovat, neboť takový motocykl nutně potřebujeme do domácnosti!

V předchozích letech se, pravda, v inzerci objevilo několik motocyklů Saroléa, ale žádný na mne takto nezapůsobil. Spíše nežli vyšším duchovnem to bylo dáno stavem nabízených strojů a stavem peněženky. Tentokrát se oboje zcela nečekaně setkalo ve vyrovnané konstelaci. (Takže přeci jen nějaká karma?) „Instantní Sardel“ (tahle přezdívka jí už zůstala), ač se na ni zpočátku mnozí dívali poněkud pohrdlivě, ukázala se vskutku povedenou koupí. Pomineme-li nesmyslné opískování rámu a blatníků, které se snad podařilo „vrátit v čase zpět“, mají ostatní díly, vč. chromu, úžasnou patinu. Naštěstí, ač byl stroj rozebrán na prvočinitele, nic se neztratilo. Fascinující je třeba 95% dochovanost původních šroubů a matic.

Saroléa 33T (1933)

Saroléa 33T, 600 SV, 1933  Saroléa 33T, 600 SV, 1933

„Instantní Sardel“ mile překvapila i po technické stránce. Původní majitel se o ni evidentně dobře staral, udělal pár standardních oprav, jednu větší generálku, drobná dobová vylepšení, hlavně však neprovedl žádný socialistický tuning! Podle původní SPZ odstavil motocykl z provozu před rokem 1964. Na motoru bylo po půl století nutné pouze důkladné vyčištění, překroužkování, zabroušení ventilů, přetěsnění... v podstatě jen běžná údržba!

Jízdní vlastnosti se ukázaly nad očekávání příznivé a plně vyhovují důvodu, pro jaký jsme motocykl pořídili: pohodová cestovní jízda ve dvou. Žádné trhání rychlostních rekordů, ale také žádné zadýchávání v kopcích. Motocykl Saroléa 33T, resp. jeho novější verzi, testovali v časopise „Oldtimer praxis“ v polovině devadesátých let. Článek vyšel pod názvem „Touren - hammer“, což je dosti výstižné. Ano, charakter motoru je poněkud „traktoroidní“, ovšem bez nežádoucích vibrací, má veliký kroutící moment v nízkých otáčkách, zároveň příjemně akceleruje. Motor je pružný, třístupňová převodovka naprosto dostačující.

Článek o restaurování „Instantní Sardele“ vyšel na motorkáři.cz

Saroléa 33T, 600 SV, 1933  Saroléa 33T, 600 SV, 1933
Saroléa 33T, 600 SV, 1933  Saroléa 33T, 600 SV, 1933

Můj profil na „Motorkářích.cz“

Tématicky k renovacím: Prášková barva aneb „komaxit“
Článek z Motor Journalu 10/2007

Ke stažení: veškeré dosavadní materiály „ke stažení“ (a mnohé nové) jsou přesunuty na novou doménu SAROLEA.CZ